Scénické vyobrazení podobenství o milosrdném Samaritánovi.

(Evangeliář císaře Otty III, sklonek 10. století)

„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samaritán na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: 'Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet." (Lukáš 10, 29 - 35)

Léčba ve středověku

   Pro církev se milosrdný Samaritán stal symbolem služby lidem v nouzi. Zejména ve středověku se takovými místy pomoci staly kláštery a vznikala dokonce celá řeholní společenství, která se zaměřovala na blíženeckou lásku - charitu. Středověk byl po stránce sociální „temný“, církev ho však učinila aspoň trochu přijatelný.  Sehrála významnou úlohu jednak v uchovávání a šíření znalostí antických a arabských učenců a jednak ve smyslu vlastních opatření, regulí a věrouky nastavila počátky systematické péče o nemocné, zejména o ty sociálně slabé. Mezi jednoznačná pozitiva patří rozvoj institucionalizované péče o nemocné jako například vznik špitálů a leproserií. 

   Klášterní medicína však byla strnulým dogmatickým systémem pouček a předpisů, který byl na hony vzdálen skutečným potřebám nemocného, a namísto skutečného léčení nemocného se mniši většinou zabývali pseudovědeckými disputacemi nad trpícím nemocným člověkem a spíše se starali o spásu jeho duše: „Skutečnou úlevu přináší trpělivost, pokání, motlitba, v exkluzivních případech zásah světce. A lékaři? Nejmíň škody napáchají ti bezradní, kteří zamyšleně kroutí hlavami a nedělají nic.“

   Vztah církve k léčení a léčitelům, tedy i lékařům, byl nejednoznačný a složitý. Na jednu stranu církev odsuzovala pokusy nemocných zajistit si léčbu, na stranu druhou se snažila četnými edikty posílit svou moc nad lidmi i v oblasti léčení a zabránit mnichům v léčení lidí za odměnu hmotnou. Pro mnichy bylo předepsáno řeholním řádem žít v chudobě a také jim byl zapovězen styk s krví. Církev vydávala nejrůznější pokyny, jimiž regulovala provozování medicíny.

   V tomto období nedocházelo v medicíně k žádnému zásadnímu rozvoji. Naopak došlo k vyloučení chirurgie z medicíny, neboť zákroky, kde tekla lidská krev, byly považovány za nečisté a odporující křesťanské nauce. V období vrcholného středověku došlo k dalšímu zásahu církve do lékařství.

   V roce 1163 byl vydán edikt Ecclesia abhorret sanguine neboli Církev se hrozí styku s krví, kterým byly z medicíny vyloučeny všechny chirurgické zákroky a byla vyškrtnuta veškerá literatura včetně lékařské, s výjimkou církví povolených autorit. Jednalo se o opatření, které mělo zamezit osobám duchovním ve výkonu nízkých povolání a řemeslných činností. Vztah středověké společnosti k lékařství obecně byl ambivalentní. Na jedné straně bylo lékařství vyzdvihováno na úroveň filozofie jakožto jedna z nejvyšších forem vědění a na druhé straně bylo považováno za velmi omezený mechanistický přístup, tedy jakési nízké řemeslo. 

   Zákroky chirurgické byly tak v podstatě připsány osobám laickým neboli světským, jako byli barbíři, ranhojiči, lazebníci a zejména kati, kteří díky propracovanému systému tortur měli dobrou představu o fungování lidského těla. Péči o nemocné postupně přebírají laici.