Lékařská škola v Salernu

ilustrace z hebrejského rukopisu Kánon Lékařství (14. století)

Autor Kánonu Avicenna neboli Ibn Síná (asi 980–1037) byl jednou z nejvýznamnějších postav arabského středověkého lékařství a filosofie. Je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie.
Ibn Síná se narodil roku 980 v městě Afšana u Buchary v tehdejší Persii (nyní Uzbekistán). Jeho otec mu zajistil vzdělání  již v útlém dětství. Mladý Ibn Síná studoval v Buchaře a dalších perských městech (která tehdy poskytovala vzdělání i mnohým Evropanům). Studoval zejména logiku a metafyziku a ve studiu různých oborů včetně medicíny pokračoval i jako samouk.
Četl většinu významných antických děl. Věnoval se však hlavně studiu medicíny, teoreticky vycházel z Hippokrata, Aristotela a Galéna. Byl velmi pilný a podle svého vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Pokud nevykonával lékařskou praxi, věnoval celý den studiu, které přerušoval jen po čas modlitby. Až do 18 let žil v ústraní, ač již tehdy měl znamenitou pověst lékaře.
Jeho postavení změnilo onemocnění syna bucharského vládce z rodu Samanidů. Ibn Síná prince v krátké době vyléčil a stal se dvorním lékařem a vládcovým osobním přítelem. Tím mu byla zpřístupněna bohatá královská knihovna s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy pěstovaných vědních oborů – např. s překlady antických klasických filosofů, např Platóna a Aristotela nebo předních lékařů.
Po smrti svého otce Avicenna opustil královský dvůr a začal vést dobrodružný život, cestoval různými městy a živil se jako lékař a správce. Vždy kolem sebe soustředil řadu studentů, s nimiž vedl filozofické a vědecké diskuse.
Avicenna byl autorem děl o fyzice, matematice, metafyzice a astronomii, nejvíce však o medicíně a filozofii. Celkem je autorem více jak 165 děl, týkajících se mnoha oblastí poznání, jež byla zdrojem pozdějším učencům až do 17. století.
Avicennova filozofie navazuje na Aristotelovu a Platónovu školu, z arabských učenců jej ovlivnil al-Fárábí. Dle jeho tvrzení je hmota věčná a je příčinou rozmanitosti věcí. Ve svých vědeckých spisech 600 roků před Newtonem zformuloval zákon pohybu a poukázal na nerozlučnou souvislost mezi časem a pohybem. Kdyby byly věci bez pohybu, ztratil by čas smysl, uvažoval správně Avicenna.

Za jeho nejvýznamnější dílo se považuje kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae), která vznikla kolem roku 1030.
Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10. století a stalo se vedle spisů Galénových nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. Kniha sloužila jako základní učebnice muslimských a křesťanských žáků lékařství. Prakticky do roku1800 se o Kánon, který jen v rozmezí 15.–17. století byl vytištěn šestatřicetkrát, opírala výuka medicíny na všech evropských univerzitách. Jen málokdo dnes asi tuší, že Avicenna předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou vzduchem či vodou, a z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu převařenou. Přesto je nutno kriticky přiznat, že ne vždy byl tento nestor arabské medicíny jednoznačným nositelem pokroku. Ač se to může zdát až neuvěřitelné, ve svém Spisu o pulsu se například zásadně postavil proti hypotéze o možné souvislosti srdečních kontrakcí s tepem.
Spis vyniká systematičností a skvělým uspořádáním faktů. Jednou z velkých předností je, že při popisu nemocí vědomostem z patologie a terapie předchází vždy úvod anatomicko-fyziologický a že je tento popis vybaven jasně osvětlujícími příklady.

Schola medica salernitana (salernská lékařská škola) byla první samostatnou středověkou lékařskou školou v latinském prostředí. Je spojena s rozvojem salernské university, jedné z nejstarších středověkých universit v Evropě. Škola vznikla v jihoitalském Salernu, které mělo výhodnou geografickou polohu pro styk s arabským světem, který byl v této době kulturně bohatší.
Lékařská škola se formuje při ošetřovně u kláštera založeného v 9. století, největší rozkvět zažívá mezi 10. a 13. stoletím. Ve 13. století pak nastává její postupný soumrak, především kvůli rozvoji lékařství v konkurenčním Montpellieru.
Škola v Salernu byla ve spojení s benediktinským klášterem v Monte Cassinu, v jehož bohaté knihovně bylo mnoho rukopisů řecké i arabské lékařské tradice. Jsou doklady o tom, klášterní knihovna v Monte Cassinu obsahovala latinskou verzi některých Galénových spisků už v 9. století. Mnohem více řeckých lékařských textů bylo ovšem dostupných v arabštině.